Pravomoci jsou principem EU, ve kterém stojí, že právní řád může jednat pouze s autoritou, jenž je výslovně stanovena v různých úmluvách. Je to princip, který operuje podobným způsobem jako ve federacích (např.: Spojené státy americké, Kanada, Austrálie), kde individuální státy udělují autoritu centrální federální vládě. Podle zákona určující průběh rozhodování o přijetí zákonů, je EU sdružením členských států, a v důsledku toho rozhodují o její právní způsobilosti a zákonech právě tyto členské státy. EU nemá úplnou soudní pravomoc, takže má vliv pouze na záležitosti, které jsou výslovně uvedeny v jejích zásadách. Cokoliv, co není stanoveno v zákonech EU, mají v kompetenci už samostatné členské státy. Toto je vysvětleno v Článcích 4[1] a 5[2] Smlouvy o Evropské unii. Články ujasňují to, že EU koná pouze v limitech její moci, které dané státy připouští v Článku 4.
kompetence států, které nejsou schváleny EU dle Úmluv, zůstávají kompetencemi Členů [Států]’
V pokračování stojí, že každý členský stát si je rovný a EU musí respektovat jejich individuální národní identity, které jsou dědictvím jejich historie, základními strukturami státu, jako je například vláda a ústava a také jejich geografické území.
Pravomoci jsou principem EU, ve kterém stojí, že právní řád může jednat pouze s autoritou, jenž je výslovně stanovena v různých úmluvách. Je to princip, který operuje podobným způsobem jako ve federacích (např.: Spojené státy americké, Kanada, Austrálie), kde individuální státy udělují autoritu centrální federální vládě. Podle zákona určující průběh rozhodování o přijetí zákonů, je EU sdružením členských států, a v důsledku toho rozhodují o její právní způsobilosti a zákonech právě tyto členské státy. EU nemá úplnou soudní pravomoc, takže má vliv pouze na záležitosti, které jsou výslovně uvedeny v jejích zásadách. Cokoliv, co není stanoveno v zákonech EU, mají v kompetenci už samostatné členské státy. Toto je vysvětleno v Článcích 4[1] a 5[2] Smlouvy o Evropské unii. Články ujasňují to, že EU koná pouze v limitech její moci, které dané státy připouští v Článku 4.
V pokračování stojí, že každý členský stát si je rovný a EU musí respektovat jejich individuální národní identity, které jsou dědictvím jejich historie, základními strukturami státu, jako je například vláda a ústava a také jejich geografické území.