ZÁKLADNÍ PRÁVA ZAMĚSTNANCŮ VYPLÝVAJÍCÍ Z PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ – Kapitola 3 cz
National law – CZ – Legal system – chapter 3
Zákoník práce disponuje vyšší mírou ochrany pro zaměstnance, kteří hůře hledají uplatnění na trhu práce, a to z důvodů biologického nebo určité sociální události. Jedná se o zdravotně postižené osoby, ženy a mladistvé.
Ženy nesmějí vykonávat práce, které by ohrozily jejich těhotenství. Zaměstnavatel je povinen převést je, na jinou práci za stejných finančních podmínek. Pro kojící ženy má povinnost zřídit místnost pro jejich odpočinek a přestávky na kojení.
Právo na odpočinek
Odpočinek, nazval bych to činností, kdy zaměstnanec v tomto časovém úseku mezi pracovními směnami má doplnit a načerpat sílu, obnovit organismus, regenerovat. Zaměstnavatel má povinnost přidělovat zaměstnanci práci v pracovní době. V té má zaměstnanec kromě pracovní činnosti v podobě přestávky i prostor pro odpočinek. Doba odpočinku není pracovní dobou. V pracovním dni tedy dochází ke střídání práce a odpočinku. S termínem doba odpočinku se můžeme setkávat v podobě:
přestávka v práci, odpočinek mezi dvěma směnami, bezpečnostní přestávka, odpočinek mezi pracovními týdny (víkendové dny), svátky a dovolená.
Účel přestávky v práci je stanovení optimálního rozvržení pracovního výkonu a nezbytného odpočinku zaměstnance. Lze ji poskytnout kdykoliv během pracovní doby, aby byl splněn účel na odpočinek a jídlo zaměstnance. Nesmí to být na začátku a na konci směny, to zákoník práce zakazuje. Není vyloučeno, že přestávka může být rozdělena na více přestávek, podmínkou je, aby jedna část trvala alespoň patnáct minut, a nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce bude součet přestávek činit třicet minut. Poskytnuté přestávky v práci na jídlo se nezapočítávají do pracovní doby. U déle trvající směny nebo navazující práce přesčas, je potřeba poskytnout po dalších šesti hodinách přestávku v délce třicet minut. Pokud tedy zaměstnanec pracuje na zkrácený úvazek, po dobu kratší než šest hodin pracovní doby, zaměstnavatel nemá povinnost vůči zaměstnanci, poskytnout přestávku na jídlo a oddech. Přestávka není pracovní dobou, zaměstnanec může tedy opustit své pracoviště na stanovenou dobu.
U pracovních činností, které nelze přerušit, např. ostraha objektů, je započítána přestávka do pracovní doby. Zaměstnanec má tedy nárok na přiměřenou dobu, ve které se nají a odpočine si.
Mezi povinnosti zaměstnavatele nepatří evidence přestávek v práci, je ale povinen vést evidenci pracovní doby, práce přesčas a pracovní pohotovost. U mladistvých do 18 let věku jsou zpřísněné pracovní podmínky, přestávka musí být poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce.
Právo na mzdu a plat
V pracovním zákoníku je definováno poskytování odměny za osobní výkon práce jako základní povinnost zaměstnavatele. S pojmem „odměňování za vykonanou práci“ je možno se setkat ve všech formách základních pracovněprávních vztahů (§ 3 ZP), kterými jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodou o provedení práce a dohodou o provedení činnosti.
Zákon vylučuje konání závislé práce bez úplaty.
Mzda je peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za vykonanou práci.
Zaměstnavatel má i možnost poskytnout část mzdy ve formě naturální. Výši mzdy si sjednávají na základě autonomie vůle subjekty pracovněprávního vztahu.
Minimální mzda má ve vztahu k zaměstnancům a zaměstnavatelům dvě základní funkce. Úkolem je docílit její vyvážené výše z pohledu obou subjektů, zaměstnance i zaměstnavatele.
Sociálně-ochranná funkce minimální mzdy má zaměstnance ochránit před chudobou a umožnit mu žít na úrovni skromné hmotné spotřeby a sociálních kontaktů. Zaměstnavatelům má ochranná funkce minimální mzdy zajistit základní rovné podmínky mzdové konkurence. Ekonomicko-kriteriální funkce minimální mzdy vytváří předpoklady pro příjmovou motivaci občanů k vyhledávání, přijetí a vykonávání pracovní činnosti, tj. pro zvýhodnění zaměstnanců prostřednictvím pracovního příjmu vůči osobám se sociálním příjmem. Pro zaměstnavatele představuje minimální mzda nejnižší úroveň nákladů na mzdy zaměstnanců. Nedosáhne-li mzda (platí i pro plat nebo odměny z dohody) minimální mzdy v kalendářním měsíci, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou minimální měsíční mzdou nebo ve výši rozdílu mezi mzdou připadající na 1 odpracovanou hodinu a příslušnou minimální hodinovou mzdou. Zaměstnavatel má povinnost poskytnout zaměstnanci doplatek bez ohledu na to, zda šlo o nižší výkonnost nebo ne. Minimální mzda činí v roce 2018 12 200 Kč/měsíc pro zaměstnance odměňovaného měsíční mzdou při týdenní pracovní době 40 hodin.
Platový výměr slouží jako jednostranný úkon ze strany zaměstnavatele a určuje plat zaměstnance ve veřejných službách. Plat je definován jako peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem za vykonanou práci zaměstnanci. Nelze proto poskytnout část ve formě naturálního plnění.
Platový tarif zakládá právo zaměstnance na některou složku platu v určité výši. K zařazení zaměstnance do konkrétní platové třídy je rozhodující druh sjednané práce v pracovní smlouvě a katalog prací. Příslušné platové tarify jsou uvedeny v Zákoníku práce.
Osobní překážky na straně zaměstnance
Jedná se o typ překážek v práci, při nichž zaměstnanec nežádá o pracovní volno, protože samotná skutečnost existence prokázaná zaměstnancem zaměstnavateli zakládá povinnost zaměstnavatele omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci. Zaměstnanec má povinnost takovou překážku vždy prokázat a včas oznámit.
Pracovní právo respektuje, že v životě zaměstnance mohou nastat objektivní důvody, které znemožní výkon pracovní činnosti. Překážku v práci je potřeba brát za skutečnost, která brání zaměstnanci vykonávat práci a je právním předpisem nebo zaměstnavatelem uznána.
Kromě pracovní neschopnosti při prvních čtrnácti dnech, kdy má povinnost zaměstnavatel zabezpečit zaměstnance, nevzniká povinnost zaměstnavateli náhrady mzdy nebo platu zaměstnanci vyjma těch, u kterých vláda stanoví nařízením okruh překážek v práci, rozsah pracovního volna a případy, ve kterých se poskytuje náhrada mzdy nebo platu. Upraveno zvláštními právními předpisy. Mezi překážky patří mateřská dovolená, zaměstnankyni přísluší v souvislosti s porodem dvacet osm týdnů), při dvou a více dětech třicet sedm týdnů. Na mateřskou dovolenou nastupuje zaměstnankyně šest týdnů před porodem. Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnankyni nebo zaměstnanci rodičovskou dovolenou na jejich žádost, maximálně do věku tří let dítěte.
Zákon dělí překážky na straně zaměstnance na osobní překážky v práci, kdy koná obvyklé úkony pro sebe nebo druhé (dočasná pracovní neschopnost, mateřská a rodičovská dovolená, doba na ošetřování dítěte mladší deseti let, vyšetření nebo ošetření, svatba, pohřeb, narození dítěte) nebo na překážky v práci z důvodu obecného zájmu, tedy pro společnost či v zájmu státu (výkon veřejné funkce, dárcovství krve, branná povinnost, vojenské cvičení).
Zákoník práce disponuje vyšší mírou ochrany pro zaměstnance, kteří hůře hledají uplatnění na trhu práce, a to z důvodů biologického nebo určité sociální události. Jedná se o zdravotně postižené osoby, ženy a mladistvé.
Ženy nesmějí vykonávat práce, které by ohrozily jejich těhotenství. Zaměstnavatel je povinen převést je, na jinou práci za stejných finančních podmínek. Pro kojící ženy má povinnost zřídit místnost pro jejich odpočinek a přestávky na kojení.
Právo na odpočinek
Odpočinek, nazval bych to činností, kdy zaměstnanec v tomto časovém úseku mezi pracovními směnami má doplnit a načerpat sílu, obnovit organismus, regenerovat. Zaměstnavatel má povinnost přidělovat zaměstnanci práci v pracovní době. V té má zaměstnanec kromě pracovní činnosti v podobě přestávky i prostor pro odpočinek. Doba odpočinku není pracovní dobou. V pracovním dni tedy dochází ke střídání práce a odpočinku. S termínem doba odpočinku se můžeme setkávat v podobě:
přestávka v práci, odpočinek mezi dvěma směnami, bezpečnostní přestávka, odpočinek mezi pracovními týdny (víkendové dny), svátky a dovolená.
Účel přestávky v práci je stanovení optimálního rozvržení pracovního výkonu a nezbytného odpočinku zaměstnance. Lze ji poskytnout kdykoliv během pracovní doby, aby byl splněn účel na odpočinek a jídlo zaměstnance. Nesmí to být na začátku a na konci směny, to zákoník práce zakazuje. Není vyloučeno, že přestávka může být rozdělena na více přestávek, podmínkou je, aby jedna část trvala alespoň patnáct minut, a nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce bude součet přestávek činit třicet minut. Poskytnuté přestávky v práci na jídlo se nezapočítávají do pracovní doby. U déle trvající směny nebo navazující práce přesčas, je potřeba poskytnout po dalších šesti hodinách přestávku v délce třicet minut. Pokud tedy zaměstnanec pracuje na zkrácený úvazek, po dobu kratší než šest hodin pracovní doby, zaměstnavatel nemá povinnost vůči zaměstnanci, poskytnout přestávku na jídlo a oddech. Přestávka není pracovní dobou, zaměstnanec může tedy opustit své pracoviště na stanovenou dobu.
U pracovních činností, které nelze přerušit, např. ostraha objektů, je započítána přestávka do pracovní doby. Zaměstnanec má tedy nárok na přiměřenou dobu, ve které se nají a odpočine si.
Mezi povinnosti zaměstnavatele nepatří evidence přestávek v práci, je ale povinen vést evidenci pracovní doby, práce přesčas a pracovní pohotovost. U mladistvých do 18 let věku jsou zpřísněné pracovní podmínky, přestávka musí být poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce.
Právo na mzdu a plat
V pracovním zákoníku je definováno poskytování odměny za osobní výkon práce jako základní povinnost zaměstnavatele. S pojmem „odměňování za vykonanou práci“ je možno se setkat ve všech formách základních pracovněprávních vztahů (§ 3 ZP), kterými jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodou o provedení práce a dohodou o provedení činnosti.
Zákon vylučuje konání závislé práce bez úplaty.
Mzda je peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za vykonanou práci.
Zaměstnavatel má i možnost poskytnout část mzdy ve formě naturální. Výši mzdy si sjednávají na základě autonomie vůle subjekty pracovněprávního vztahu.
Minimální mzda má ve vztahu k zaměstnancům a zaměstnavatelům dvě základní funkce. Úkolem je docílit její vyvážené výše z pohledu obou subjektů, zaměstnance i zaměstnavatele.
Sociálně-ochranná funkce minimální mzdy má zaměstnance ochránit před chudobou a umožnit mu žít na úrovni skromné hmotné spotřeby a sociálních kontaktů. Zaměstnavatelům má ochranná funkce minimální mzdy zajistit základní rovné podmínky mzdové konkurence. Ekonomicko-kriteriální funkce minimální mzdy vytváří předpoklady pro příjmovou motivaci občanů k vyhledávání, přijetí a vykonávání pracovní činnosti, tj. pro zvýhodnění zaměstnanců prostřednictvím pracovního příjmu vůči osobám se sociálním příjmem. Pro zaměstnavatele představuje minimální mzda nejnižší úroveň nákladů na mzdy zaměstnanců. Nedosáhne-li mzda (platí i pro plat nebo odměny z dohody) minimální mzdy v kalendářním měsíci, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou minimální měsíční mzdou nebo ve výši rozdílu mezi mzdou připadající na 1 odpracovanou hodinu a příslušnou minimální hodinovou mzdou. Zaměstnavatel má povinnost poskytnout zaměstnanci doplatek bez ohledu na to, zda šlo o nižší výkonnost nebo ne. Minimální mzda činí v roce 2018 12 200 Kč/měsíc pro zaměstnance odměňovaného měsíční mzdou při týdenní pracovní době 40 hodin.
Platový výměr slouží jako jednostranný úkon ze strany zaměstnavatele a určuje plat zaměstnance ve veřejných službách. Plat je definován jako peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem za vykonanou práci zaměstnanci. Nelze proto poskytnout část ve formě naturálního plnění.
Platový tarif zakládá právo zaměstnance na některou složku platu v určité výši. K zařazení zaměstnance do konkrétní platové třídy je rozhodující druh sjednané práce v pracovní smlouvě a katalog prací. Příslušné platové tarify jsou uvedeny v Zákoníku práce.
Osobní překážky na straně zaměstnance
Jedná se o typ překážek v práci, při nichž zaměstnanec nežádá o pracovní volno, protože samotná skutečnost existence prokázaná zaměstnancem zaměstnavateli zakládá povinnost zaměstnavatele omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci. Zaměstnanec má povinnost takovou překážku vždy prokázat a včas oznámit.
Pracovní právo respektuje, že v životě zaměstnance mohou nastat objektivní důvody, které znemožní výkon pracovní činnosti. Překážku v práci je potřeba brát za skutečnost, která brání zaměstnanci vykonávat práci a je právním předpisem nebo zaměstnavatelem uznána.
Kromě pracovní neschopnosti při prvních čtrnácti dnech, kdy má povinnost zaměstnavatel zabezpečit zaměstnance, nevzniká povinnost zaměstnavateli náhrady mzdy nebo platu zaměstnanci vyjma těch, u kterých vláda stanoví nařízením okruh překážek v práci, rozsah pracovního volna a případy, ve kterých se poskytuje náhrada mzdy nebo platu. Upraveno zvláštními právními předpisy. Mezi překážky patří mateřská dovolená, zaměstnankyni přísluší v souvislosti s porodem dvacet osm týdnů), při dvou a více dětech třicet sedm týdnů. Na mateřskou dovolenou nastupuje zaměstnankyně šest týdnů před porodem. Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnankyni nebo zaměstnanci rodičovskou dovolenou na jejich žádost, maximálně do věku tří let dítěte.
Zákon dělí překážky na straně zaměstnance na osobní překážky v práci, kdy koná obvyklé úkony pro sebe nebo druhé (dočasná pracovní neschopnost, mateřská a rodičovská dovolená, doba na ošetřování dítěte mladší deseti let, vyšetření nebo ošetření, svatba, pohřeb, narození dítěte) nebo na překážky v práci z důvodu obecného zájmu, tedy pro společnost či v zájmu státu (výkon veřejné funkce, dárcovství krve, branná povinnost, vojenské cvičení).
-
Add a note