Smlouva je všeobecně chápaná jako projev vůle dvou smluvních stran, která směruje k zajištění investice ze společně výnosného projektu. Projektem je možné rozumět něco tak jednoduché jako koupě tovaru, či něco tak komplexního jako výstavba mrakodrapu. Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový. Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá. Závazek nelze změnit bez ujednání věřitele a dlužníka, ledaže zákon stanoví jinak. Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku.
Smlouvy můžou být synalagmatické -> když mají strany vzájemné závazky anebo asyllagmatické, když závazek vzniká jenom na jedné straně. Když jsou strany racionální, tak budou chtít uzavřít kontrakt jen za podmínek, že přínos bude v jejich vlastím zájmu a budou souhlasit jen s takovými podmínkami kontraktu, které zlepší jejich pozici.
Proto, aby kontrakt mohl být efektivní, musí být vitální základní funkce smluvního práva, které vytvářejí podklad pro uzavření efektivních smluv. Je tedy nutné jednak umožnit kooperaci smluvním stranám a vytvořit proto takový právní rámec, který bude podporovat tuto kooperaci (kooperace bude ziskovější jako porušováni závazku). Taktéž je nutné, aby smluvní právo nastavovalo takové pravidla (kogentní a dispozitivní normy smluvního práva), které efektivně vyplňují mezery v smlouvách a snižují tak celkové transakční náklady. Dalším předpokladem smluvního práva je alokace rizika, které by z pohledu ekonomické analýzy mělo být alokovaného na toho, kdo ho může nejefektivněji (nejlevněji) zabezpečit. Dalším předpokladem je optimální odhodlaní závazek splnit, pokud bude existovat nefunkční právní systém, bude kontrahent jen těžko motivován, aby dodržel plnění. V závěru je ještě nutné zmínit motivaci stran k tomu, aby efektivně odhalovali informace v rámci smluvního vztahu, protože jen plně informované strany mohou efektivně jednat, účelně vynakládat zdroje a přesněji hodnotit možná rizika v budoucnu.
Z pohledu občanského zákoníku (dále jenom „OZ“)je nutné říci, že nabízí stranám větší volnost. Ustanovení o smluvním právu jsou zásadně dispozitivní a pro smlouvy platí zásada bezformálnosti, kde OZ stanoví, že každý má právo si pro právní jednání zvolit libovolnou formu, pokud jej v tomto směru neomezuje zákon (jako je tomu např. při zřízení nebo převodu věcných práv), nebo dohoda s druhou stranou. Efektivnost má velkou souvislost s transakčními náklady, které mohou být na jedné straně minimální a motivovat tak strany k uzavření smlouvy, nebo na druhé straně tak vysoké, že pro strany uzavření závazku není možné.
Smlouva je všeobecně chápaná jako projev vůle dvou smluvních stran, která směruje k zajištění investice ze společně výnosného projektu. Projektem je možné rozumět něco tak jednoduché jako koupě tovaru, či něco tak komplexního jako výstavba mrakodrapu. Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový. Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá. Závazek nelze změnit bez ujednání věřitele a dlužníka, ledaže zákon stanoví jinak. Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku.
Smlouvy můžou být synalagmatické -> když mají strany vzájemné závazky anebo asyllagmatické, když závazek vzniká jenom na jedné straně. Když jsou strany racionální, tak budou chtít uzavřít kontrakt jen za podmínek, že přínos bude v jejich vlastím zájmu a budou souhlasit jen s takovými podmínkami kontraktu, které zlepší jejich pozici.
Proto, aby kontrakt mohl být efektivní, musí být vitální základní funkce smluvního práva, které vytvářejí podklad pro uzavření efektivních smluv. Je tedy nutné jednak umožnit kooperaci smluvním stranám a vytvořit proto takový právní rámec, který bude podporovat tuto kooperaci (kooperace bude ziskovější jako porušováni závazku). Taktéž je nutné, aby smluvní právo nastavovalo takové pravidla (kogentní a dispozitivní normy smluvního práva), které efektivně vyplňují mezery v smlouvách a snižují tak celkové transakční náklady. Dalším předpokladem smluvního práva je alokace rizika, které by z pohledu ekonomické analýzy mělo být alokovaného na toho, kdo ho může nejefektivněji (nejlevněji) zabezpečit. Dalším předpokladem je optimální odhodlaní závazek splnit, pokud bude existovat nefunkční právní systém, bude kontrahent jen těžko motivován, aby dodržel plnění. V závěru je ještě nutné zmínit motivaci stran k tomu, aby efektivně odhalovali informace v rámci smluvního vztahu, protože jen plně informované strany mohou efektivně jednat, účelně vynakládat zdroje a přesněji hodnotit možná rizika v budoucnu.
Z pohledu občanského zákoníku (dále jenom „OZ“)je nutné říci, že nabízí stranám větší volnost. Ustanovení o smluvním právu jsou zásadně dispozitivní a pro smlouvy platí zásada bezformálnosti, kde OZ stanoví, že každý má právo si pro právní jednání zvolit libovolnou formu, pokud jej v tomto směru neomezuje zákon (jako je tomu např. při zřízení nebo převodu věcných práv), nebo dohoda s druhou stranou. Efektivnost má velkou souvislost s transakčními náklady, které mohou být na jedné straně minimální a motivovat tak strany k uzavření smlouvy, nebo na druhé straně tak vysoké, že pro strany uzavření závazku není možné.
-
Add a note